Někdy si člověk říká, že běhání je jen pohyb vpřed. Ale to by nesměl vyběhnout tady. Tenhle trail nebyl jen o kilometrech, ale o příbězích, které se píšou každým krokem. Každou etapou.

Boskovický hrad jako start i srdce všeho. Symbol, který nás provázel, ať už jsme se vzdalovali kamkoli. Často jsme na něj zahlédli zpětně z dálky – jako připomínku, odkud jsme vyběhli. Kam se jednou zase vrátíme.

Rána byla syrová, mrazivá. Pole pokrytá jinovatkou, louky ještě v hlubokém zimním spánku. Každý výdech se měnil v oblak. Ticho, jen šustění podrážek po promrzlé zemi. Všude klid, který si člověk zamiluje.

A pak přišlo první převýšení. Místní kopečky jsou sice nenápadné, ale když se sejdou do jedné etapy, bolí. Vytáhnou z člověka všechno. Odměnou za pot je výhled – na lesy, které se ještě neprobudily, na mlhu válící se v údolí, na svět z nadhledu.

Zvířata. Nečekaná, překvapivá, ale vždycky potěšující. Srnky, co se mihnou mezi stromy. Liška, která si nás zvědavě prohlíží. Dokonalé zpestření tiché krajiny.

Brody a potoky, do kterých člověk někdy vletěl naplno – nešlo jinak. Voda studená jako led, ale osvěžující. Jindy jsme se brodili blátem, které se lepilo na boty jako výčitky z pohodlí domova. A pak zase sníh – starý, těžký, mokrý. Každý krok náročný, ale o to víc uspokojující.

Skály, technické pasáže, klouzání, škrábání se vzhůru. Tohle nebyl jen běh. Bylo to lezení, balancování, tanec v terénu.

Každá etapa byla jiná, ale spojovalo je jedno – čistá radost z pohybu v divoké krajině. Trail, který není jen o čase, ale o tom, co člověk cestou zažije. A tohle bylo zažitý se vším všudy.